O vinobraní snů, nad nimiž listopad
se měkce usmívá skrz’ broncy západů,
vy necháváte smutky tiše k nebi plát
jak žertvy oltářů v měsíční náladu.
Na každé cestě pak se mrtví naleznou,
jež milováni byli v červencových dnech
a Vzpomínka jde duší, s vlajkou smutečnou,
noc nese v očích svých a lunu ve vlasech.
Tu myslí muž na ženu s tělem těšivým,
na levandule plné lože a pokoje,
na dýmky, krb a děti, bicí orloje,
a žena skřehlá bloudíc krajem deštivým
si kouzlí Orient a zámky prostřed skal,
kde by ji zlý a krásný pirát miloval.