Nešťastný, kdo víly tančit viděl!
Ó, žel!
Za noci májové, kol bledých lunou zřídel,
ty-li jsi šel,
proč nezaclonils rychle líce,
proč zvědavě na lesní krasavice
jsi zřel?
Jak stříbrnou to svítí mhou,
jak vlas se vlní, ňadra dmou,
jak sladce nožky párem jdou,
rosou se míhajíce!
Jsou polibky, jichž nelze zapomnít.
A oči jsou, jichž uhrančivý svit
jak řeka v slunci duši tvoji mámí,
sžehne – zmámí,
jež zmučí tě v svém tichém usmívání,
že nelze spát ni bdít.
Byť jednu noc, noc jedinou,
jsi s nimi promiloval,
cizí se vracíš v jizbu svou,
jak by tě kouzlem ovál,
uvadne srdce, zhořkne ret,
vzpomínky jed co den bude prudčí –
ó, ještě jednou jít k nim zpět,
pro smrt si jít k nim do náručí!