Své sny jsem zapletl do hlubin tvojich vlasů, v tvých očích zelených chtěl nalézt celou krásu. Tys byla pro mne vším, tys byla mojím světem, tys byla pro mne jarem, tys byla pro mne létem.
Já zatím stoupal výš – já tonul v moři dálek, tys byla v údolí, já tebe tolik dalek. Tys byla v údolí: nad tebou smíchy vály, a v květů kališích se zlaté včely smály.
Své srdce naklonilas k rákosím, jež snila, a jedním velkým douškem jich smutky duši pila. Ve středu lesa, na meších, jsi plna vůně žila, a plocha jezera tvé údy zrcadlila.
Já zatím stoupal výš, na hřebeny hor, v sněhu a pyšný dávno zapomněl na lásku tvou a něhu. Však v těchto výškách, sonorní, jak smavé mučitelky, šly písně zvonic z údolí sem ke mně, do mé lebky,
a slunce jako posli neodvratitelných soudů prýštila na nebi a mřela v sloupích troudu. Oh, jak jsem zakřičel v své nevýslovné bázni a hmatal po tobě, bych v polibků tvých lázni
ozdravěl; však když jsem nenašel nikde tebe, svou kletbu nenávisti jsem řičel v propast nebe a pak jsem klesl k zemi, do níž rmut se vlívá a poslouchal, jak tělo mé ve vteřinách ztlívá.
Oh, jak jsi nemocen! V tvých očích plno mlhy, v tvých očích smysl irreálního se zmítá, v tvých očích, očích, jež hleděly do jiných světů. Vezmi mé vlasy, oviň zas kolem svých prsou,
snad nalezneš sny, jež kdysi jsi zapletl do nich. Tvé sny minulých roků klíčily v plavých mých vlasech, veliká naše matka Země na ně se smála. Tož vezmi, milenče, jich plody na výsluních zralé,
vezmi plody ty sladké, v něž Země šťávu svou hnala, snad zase zaplane tvé líce melancholické, snad robustní hymny Půdy vyvíří zas z tvého srdce. Ženo! kdybych tě poznal! Kdybych moh’ tajemství zničit,
jež visí mezi námi, mezi pohlavím mým a tvojím, kdybych moh’ vniknout v tvé srdce jak v posvátné háje, překvapit tam tvou duši, když v řece se koupá! Však marno; už neumím hledat. Má pleť příliš je měkká,
neumím hádat už myšlenky letící teď tvými zraky. Ten démon neznáma sedí na každém z našich polibků, ssaje jich barvy – takže se vracejí bledé. Pojď! zapomeň na hvězdy, které’s tam viděl,
zapomeň na vše, zapomeň na zlý zpěv kouzelníků! Vezměm’ se za ruce. Opij se zemí a světlem! Proč toužíš vyjíti daleko nad sebe sama? Usíná Muž a nad ním stojí Žena
bělostná, krásná a tichá, jí sny noc v prsy dýchá velká a světla plná. Sny o spasení Muže padají s firmamentů,
vše je připraveno říci světu jeho pravé jméno, v krocích noci děje se veliký přerod. A zatím se probouzí Muž, a zatím v daleku
jsou spoutány mhy, dech měsíce zlý se zvolna sklání za řeku. Spal jsem? Jak dlouho?
Spals. Nad tebou bděly hvězdy a mé zraky. Že hvězdy nade mnou bděly a tvoje světlé oči? Jsem jako opilý světlem, a svítání z hloubi mé duše
svým stříbrným hlasem budí pohádku víry a blaha. Tož tušíš, že třeba být chudým, nízkým a sladkým, bys nesl za večerů klidných své dary nejspanilejší? Chudoba tvá se promění v popěvky srdcí,
pokora zatlačí všeliké vrásky v tvém čele a tím, žes byl sladký, uslyšíš sladká slova, jež ti zašeptá ten, kterému’s zůstal věren. Však, Ženo, pod stínem tvým velkým a tmavým
žel, třikrát žel, že tichnou zpěvy a vůně. Kam se ty nakloníš smutná, kde zaperlí smíchy tvé lehké, všechno se po tobě vzpíná a chce tě ze šatu svlékat, chce, slyšíš to, Ženo, vzít štěstí tvé, štěstí,
chce v pleti tvé pozemské cítit divnou chut nekonečna. Hleď, to nejsem já, tvá milenka vášnivá, slabá, to nejsou moje vlasy, lesklé a uspávavé, to nejsou moje zraky, klidné a namodralé;
v mé oči jak v nádržku veplují daleké duhy, mé vlasy jsou zahrady slunce, jež k poledni stoupá, a já, milenče smutný, jsem zrcadlem dálek a časů. Nalézt tvou metafysickou krásu, ó Ženo, ó kouzelný květe,
nalézt výdechy lesů ve chvění tvé opojné pleti, nalézt v tvých zářivých očích hladiny velikých obloh, nalézt v rytmech tvých prsů volání klasových rozloh, nalézt v tanci tvých nohou sny o slunci a mořích...
Najdeš víc, najdeš mnoho, najdeš všecko, co žije, najdeš všecko, co tvoří, najdeš všecko, co jásá, pod lampou mého těla uzříš lidstvo jít k vítězným cílům. Ó pojď! Pojď a líbej! Pojď a všechno spatříš,
spatříš, jak světy putují ku nekonečným břehům, spatříš jezera se lesknout mezi vrchy, spatříš tichá stáda se vracet z večera domů, spatříš vášnivá léta se ukládat ve stínech révy,
spatříš květiny žití se otvírat v životech matek – jen hleď, hleď stále mým tělem prosvítavým, a nauč se v něm hledat velký rozdech věčna.
Cookies on Poetry Cove