Tak hleděla jsi k západu, jak chtěla bys si slunce
zas k zemi znova zavolat a neodvážilas se...
Teď ještě chvíli naslouchat jak večer v stromech kvílí,
zda zcela jistě mrtvo vše, pro co jsme kdysi žili
a pak se vrátit do villy, kde lampu rozžehneme
a s lampou všechny vzpomínky, ty úsměvné a sněné
a zase všechno zhasíme a v smutku navečera
se zase sebe nedotknem’ jak předvčírem, jak včera.
Po celou noc pak, nadarmo, svých očí ptát se budem,
kdy naše rety zakřičí o citu vyhynulém,
kdy vzkřiknou slovo znaveni, znaveni vším i lží,
znaveni láskou, znaveni snem, znaveni, choři, mdlí.