Na kříži, mezi dvěma lotry, visel. Tam dole, pod palčivostí nohou, v kterých žhnuly hřeby, se zmítal zástup:
pěsti, přílby, tváře. Snad tváře přátel. Snad. Však dnes – tak cizí. Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly.
A dole město v slunci popoledním. Vše bílé domy, bílé, bílé, bílé. Vše bílé domy. Vše bílá, bílá hrůza.
Vše modrem tálo, vše zvalo stínem v tom kraji, jenž byl jeho. Sladká je vlhkost vody, z jezera když vane;
tichá je mluva rákosin při hebkém břehu, kde v mechu kloužeš. A slavná, zářná, družná, hlaholivá
je radost Syn být Boží. Krásný kraji, kde hovořil s ním Otec! Když ruku vztáhneš
a ku obzoru vzpřímíš, víš v sladkém bezpečí, co v pravo je, co v levo. Tak bylo tam. A Dobro povždy stálo na pravici,
a na levici, vrásčitý a mdlý, se hrbil Ďábel. Krásný kraji! Z jeho slov tam vyčkávaly hory jednoho jediného,
by s břehu sešly, v moře seskočily, jak v parnu do koupele spěcháš. A nemoc, hřích a vlčí vášně jektaly zuby
před jeho stínem na útěku. Proč bylo nutno ztratit mír horských míst a upřených k nim s věrou tisíc očí, pšeničná pole, modlící se šeptem,
rybáře duší husté sítě i lodičku, bezpečně klouzající pod tlapou bouře? Proč bylo nutno vstoupit
sem v bílé peklo Města, kde úzkost na zápraží domů sedí, neschopná vrátkou nohou za božstvím jíti?
Zde za dnem den, podoben stínu, zlodějsky míjel kolem jeho srdce a každý kus božství strh’ a krad mu temnou rukou.
Zde za dnem den svlékal s něho Syna. Zde zázrak nevykvet z pod jeho dlaní, když vztáh je, aby žehnal. Zde pravice se mátla s levicí,
zde oči uvykly hledět k nebi v děsu a čelo potilo se pochybnostmi. Abys Bohem zůstal, toť zápas s každou chvílí, s každým okamžikem
a každý vítězný. Byť zapochybovals tak na krátko, co zrak se přivře za nečekaného ohně, otevrou se nebesa a strašným hlasem
tě zaprou. Leč sláva božství, ta lehká peruť, letět nad zemí, svou ruku v laskavé dlani Otce, hovořit světlem, a nekonečností být sledován jako lašťovkou,
se změní v skálu, zdrtí v tobě Člověčství, kde jsi hledal úkryt. Dnes ráno u Golgothy ne pod křížem, však pod božstvím on padnul,
jež nedoved’ již nésti – – – Na kříži, mezi dvěma lotry, visel. Mdlá hlava, tělo v horečce, rty zvadly. Teď hrůzou z důlků se mu oči vytřeštily.
Vzkřik strašným hlasem: „Bože, ó Bože, proč jsi mne opustil?“ A skonal. Byly tři hodiny s půldne.
Cookies on Poetry Cove