Pod mými okny člověk pad.
Stařík –
tváře vyhloubeny,
raneček v týle –
žilnatýma rukama opřel se o strom
a jakoby sfouknut
na chodník na hřbet se složil.
Až odtud
němý bylo znát strach u třaslavých rtů,
úzkosti shon pod mžikajícími víčky
a zimnici, jež mu do kolen bubnovala.
Co mne to tisklo,
abych dolů neseběh,
nepřispěl, nepomoh, nezdvih?
Bázeň,
otylá, slizká,
v okno mne klížila,
dužnatým jazykem řekla:
„Snad tyfus, snad úplavice.“
Tehdy ze sousedství
ta, jíž pohrdám nejhloub,
alkoholička, prostitutka,
přispěchala. Pomohla, pozdvihla.
Jak něžné byly její dlaně,
když starce podepřely o zeď,
jak se dotazovaly s vlídnou účastí
a pozorně – jako děcko, jež neumí chodit – svahem vedly!
V tu chvíli
sta jiných dlaní jsem viděl:
nasycují choré, cupují šarpij,
raněným podávají lék,
tak oddaně, s takovou láskou,
k vlastním starostem, strastem
cizí přidávají hoře, cizí přivazují bol.
Vy, kdož nemáte starost
než jak zůstat zdrávu
a – záludní pavoučci – co nejvíc nalovit mušek ze zlata,
zda je vám tak stydno,
jak bylo mně v tu chvíli?