Vy, jako hrst grošů rozhozené, rybníky na našem jihu! Vy, jež jste oranž, měď, stříbro, kobalt a ocel
v hře slunka i chmury! Rybníčku Černoháji, kam propastně se propadá smrků stín a v tichu
jen čírka zašplíchne do hladiny! Ty, Bezdreve, hrdino letitý! Vítr ti bílou čechrá bradu a opřádá o hráz!
Jdeš, srna mýtinou kmitne, kvoká bažant, trylkuje červenka, a na kraji borku
modré svahy šumavských hvozdů tě zdraví. Jdeš, je ráno, dubisko, dosud holé, tu civí, gorila lesů,
a jako z kotle, z hladiny stoupá pára. Jdeš, je večer, to v dálce zažehli háj –
zdá se ti – přimrazen stojíš; a zatím není to než luna, ohromná, šišatá, jako ohnivé vejce na obzor šplhající.
Jdi též vesmi, jež k pláni se tisknou, kol kováren uprostřed návsí, kol hřbitůvků s železnými kříži,
jdi poli, kde pípá racek – člověka potkáš, v mejšlatech, nesmělé, šámavé chůze, člověka ostrých rysů, profilu jakoby z žuly, člověka s měkkou, zpěvavou a tichou mluvou.
Je pravda, že zcela blízko odtud, po lukách, svazích, v oranici, svatá noha Toho kráčela,
jenž, jako světlý strom, zahořel, navzdory celému světu? Že někdy šly tudy roty, pavézy, cepy, vozy, sudlice, lebky, krzna a jako hromy, blesk husitských houfnic hřímal?
Vy, pošmourná, teskná, málomluvná údolí v Podkrkonošsku! Vy, tíseň, soumrak a déšť,
když mlha z vás, jako nebožtík, vstává! Ty, strmá stezko, kde za letní noci dvé světlušek, dvé záhrobních očí, z rozsochatého kohátu hledí! Tam v dálce
ramenaté, svalnaté hřbety jsou cizími ztečeny rozhlednami. Nad řekou cizí dýmají papírny, prádelny. Bílá silnička s bílými mezníky
do cizí země spěchá, a s hřebenu, od osamělé borovice, zříš kotlinou, v poledním slunci, cizí města jako krušce rudy se třpytit: miliony z nich vytékají.
Hmoždíře, houkající o posvíceních, rvačky při muzikách, doprovody v měsíční rose, pytláci, pašeři s plnozvukou horáčtinou, širokou jako drvoštěpův rozmach,
rozpadlý mlýn, kde je schůzka k vodnímu pychu, chlapci jdou na sklizeň, přes hory, na druhou stranu, duní stav, nad lihovým kahanem sedí korálkář se svou ženou, a večer,
z osvětlených samot, zní duchařů píseň. Vy, roviny kolem široplecího Labe!
Nad nízkým břehem houstne topol a jilm, krávy vyhnali na pastvu z vesnice s věží cibuličkou, stromovím zastíněnou. Voní tráva, voda voní. Šumící jezy, latě, aby lososi neproplouvali!
Pole, ježatá žitem, řepou kudrnatá! Lesklí koně uhánějí v bryčce, těžcí, rohatí voli bělají se na silnici, cukrovary jsou připraveny,
a řádky brambor táhnou střelci, honci a psi. V městě, za valy, jež tu zbyly po Němcích-kolonistech,
polykají se lidské zájmy, lidská sobectví jako krvinky v těle. Člověk střízlivý, tvrdohlavý, vzdorný, demokratický,
který vždy sobě sám vládl a neznal panstva ni zámků, v krámech, dílnách, pivovarech a v mlýnech kuje svůj život. Na večer, po denní práci,
z domu o mnoha pokojích statkář vychází na zahradu; shýbne se k hrušce, jež, těžká, se stromu spadla, přivoní k růži.
Tak milo pěšinou jít mezi obilím! Boží slunko vyzlatilo klas, až ke tvé hlavě šumí zrna.
A naproti tobě velké slunce umírá v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších. Posléze ty,
Praho, máti naše, ty horké srdce, tlukoucí za všechny a pro všechny, vyvstavší a skleslá, planoucí a troudná,
ty, kam, jako v terč, cílí každý náš smích, každý náš sten! Snadno líčko se jí k posměšku sevře,
a opět snadno se vyšňoří, pentlemi ofáboří, a šťastná jde v tanečním kroku. Kéž tak zůstane
svěží a vonná, vždy novou zmlazená krví, roztoužená po nejvyšším, hotová k žertvám,
kéž tak zůstane – pro minulost, jež bloudí jejími podloubími, pro budoucnost, jež nad stem jejích věži se přede. Vy, tajemné síly, vás čtvero, vy jste mé Čechy,
čtverá brána, kterou se vchází k národu vyvolenému, čtvero tváří, ruměných čtverou vášnivou vůlí vytrvat, žít a růst
na svém!
Cookies on Poetry Cove