Když večery dnů marných zhasnou purpury,
v horizontech tehdy mdloba jen se chví,
opilství nám vniká zvolna do duší,
vše, co nezní láskou, nám tam ohluší.
Ačkoli noc stoupá, a plno je hvězd,
milenky jdem hledat na úpatí cest,
požehnání luny voní z těch promenád,
luny, která doufá, luny, již mám rád;
a tehdy věčný pohyb, zdá se, že cítíme
a věčný příliv žití, zdá se, že slyšíme.
Ó vzácná opilství, když v duše zefyru
zní tichá resonance hudby vesmíru!