Než s ní jsem setkal se, já k ženám pohrdání
a nedůvěru měl. Leč ústa její malá
tak duší splynutí mi věčné líčit znala,
že, zahanben, jsem v prach klad hlavu za pokání.
A došlo k rozchodu. Však věrou stavě na ní,
že na rok alespoň si vdovský závoj stkala,
jsem doufal. Trpě sám zlá muka nebývalá,
já mněl, že stejný žal i její srdce raní.
Ó, blázne, ženským jenž jsi svésti dal se hlasem
Dnes měsíc uplynul, co psala mi: „Já tvá jsem!“
a nový milenec již v ironickém chechtu
se po mně dívaje, jí červeň vehnal k hlavě.
Čím věčnost u žen je, vím nyní: tolik právě,
než čerstvý karmín jim se smyje s něžných nehtů.