„Sejměte teskné stíny, za nimiž usmívá
se Hvězda Života do slavných svítání,
odvlečte západy a nechte jenom plát
tu Hvězdu Života v propastech světelných,
ať všechno zlomené se ztratí v bouři vod
a studnice ať pějí písně svatební,
nad nimi údolí se blesknou k nebesům
s úrodou modrých vín a žlutých melounů,
ať města vítězná na březích vztyčí se
pod zlatým ohněm střech a jimi zástupy
ať řítí se tvým leskem hallucinováni!“
To byl můj výkřik.
Až přišla hodina, jež sny mé vložila
ve zlacený svůj koš a pak je v lijácích
jak růže rozvité házela do dálek,
že celé vyšlehly v purpurech jásavých,
že v očích tisíců jich táhly odlesky,
že sady vykvetly kam sny mé dopadly –
tu zřel jsem na tebe, ó Hvězdo Života,
a sil jsem neměl dost, bych z dálky strhl tě
a poslouchal jak na srdci zní stříbrný tvůj hlas,
sláb zírám jen v své poustevně na svatou dráhu tvou.