Na rozcestí, u božích muk, jsem Muže zpívat slyšel:
Jaký sen, oh, jaký sen
táh’ duší dříve nám, než byl probuzen
dotekem její rukou, nesmazatelným.
To byl
sen zvonů, srdce své nebi zpovídajících,
sen bílých nocí, za nichž chorovody víl
jdou, ruku v ruce, šťastny, hvězdy v zornicích.
Až přišla ona, květ Země; má požár v očích svých
a pudy kol ní řvou jak smečka zelotů,
a všechnu naši resignaci duší umdlených
svou děsnou písní krve bouří k životu.
A teď je to ona, Žena a Žena,
prs nahý, v horečce tělo a nikdy neukojená,
jež našemi touhami bloudí, volá a sténá.
Oh, kolikrát už srdce své, útulek její, vyrvat jsme se pokusili!
Však ono, v alarmu cév, dál plane a po Ženě šílí.
Tu jedni, zoufalí, svou úzkost odvádějí
do sklepů, k sudům vína, blouznit o naději.
A druzí, v klášterech, kde Maria se stěn kývá,
o nemožné sní lásce za hranicemi těla.
A přece, každodenně, za večera, bys viděl,
nás, ženou posedlé, jak příboj fantomů,
se zdviženými pěstmi, řev chrchlající z hrdel,
se řítit ulicemi, snící Sodomu.
A je to věčně Žena a Žena,
jež svýma očima hádankovitýma
náš osud vede – chtění býti dva a dva.
Milliony snů nás věčně žene k ní,
milliony dnů jsme od ní vzdáleni, –
ó, Bože věčných samot, dej Vykupitela!