Ano, já to jsem, dcera ohně; nohy mé jsou vzdušné, zrak tvrdý a krutý. Ano, já to jsem, posel Boha, od milionů rán do milionů večerů
s nesmírnou nocí nicoty zápasícího, strádajícího. Vstaň, pravím tobě, odhoď spánek jako plášť, který tíží a zbavuje dechu. Vydři se z rukou věcí,
z toho tisíce a jednoho velitele (ješitnosti, pleti, péče o lidský tvůj den i starosti o lidský zítřek). Ó slabý a malý,
udeř do svého srdce jako do zvonu, aby se rozezvučelo, a ve vlastní písni aby zapomenulo na svou měď, na svůj cín.
Ó hlase, ke komu mluvíš? Jsi tu, u mého dnešku, ale můj včerejšek oslovuješ. Viz!
Chudoba rachotí klíčem v mých dveřích, a kde chtěl bych spatřit sladkou tvář a růžový úsměv – chudoby vrásčitá tvář a chudoby kolozubý úsměv na mne se dívá.
Viz! Měl rozvít se života květ mezi mnou a ženou, v dobrý, oddaný pohled spojit naše oči nad ústky, jimž se chce pít.
A zatím: zkrvácené lože, úpění, lékařův hmat, tmavý děs niter. Viz!
Nepřátelský roj věcí mou samotu přepad. Zdusil a vyssál, co mými dýchalo plícemi.
Úskočně chaotickým bzukotem umlčel stříbrné quattuor hlasů, kroužících k výškám. Viz!
Pokořen, o sebe sama oloupen, se zemí srovnán, k tomu, co bývalo mou láskou, k vichru na chlumech horských,
nemám sil vzhlédnout; malé, teplé štěstí, ve dne, v mé ruce drobná dlaň, v noci, těsně u mne, milých úst oddech –
teď vzývám. Viz! Osud tak mne ulovil, že jako chycená ryba
kolem dokola nevidím než sítě smrti; ale ne radostný návrat, ne v praoheň ducha slastný skok: v rozklad a nicotu pád.
A ze všeho nejhorší, viz! Má píseň, jako pták, z kraje, kde mu je zima, odlétla. –
Nech mne, plamenný dravče, netrýzni mne svýma očima, nedotýkej se mne nohama, jež zbrázdily nekonečnost: nejsem než kus trpícího masa,
které chce spát.
Cookies on Poetry Cove