Ten obludný Dům, starý a tmavý, ó, na rynku obludný, tmavý ten Dům! Z rána, když vyšel jsem svěží a jarý, když rytmy se křídlily kolem mé hlavy,
s oken rty zvaly: „Nás utrhni, polib!“ jak ohnivé růže k mým strouce se snům – vždy z rána starý a tmavý ten Dům sta stínů mi vyslal vstříc, nedočkavý,
stem černých ramen sáhl v můj um, a já jej nazval: Dům-Polyp. Jakoby pod ortel vcházel jsem tam, pokořen, oloupen o sebe sám,
do jeho chodeb, do jeho síní, knihy kde vrší se, kupí a stíní, staletá učenost žlutých tváří nad mrtvým písmem krčí své vrásky,
z pod nichž ni uhýlek lásky nevyzáří. Kolikrát, ó kolikrát, nad hrubým stolem shrben v práci,
já vojenskou trubku slyšel zvát, dav šumět, vítr tancovat a Město hrát si! Za městskou zdí, míle mil,
skřípe to, hučí jarním lesem, a já, jak zapomenutý list, v plísni zde jsem. „Buď jako my,“ vábí hlas
z chodeb a schodišť, z jizeb, z koutů, „buď strojem a davem co každý z nás, jiskřičku božství v sobě zhas, vzdej se poutu.“
Dům-Polyp se lichotil, Dům-Polyp se smál, hlas ženy, hlas dítěte v šepot svůj vložil, tak vítězně žlutý pohled mu plál, tak dravě v skráň ssál se, dral do žil...
A přece’s mne nezmohl. Já, slaboch kdys, v tvém chapadlu hořkou slast boje jsem shlédl, proti tvé přemoci červ jen a hmyz, stokráte položen, stokrát se zvedl,
uprostřed svodů tvých, čárů a kouzel já denně se k vnitřní své svobodě vzbouzel, denně byl puzen o ni se rvát, denně ji mozkem, krví a věrou,
horkou svou, živelnou bytostí celou vykupovat.
Cookies on Poetry Cove