Když v oceán jsme vypluli – jak hejna bílých ptáků
na lodě naše v šumotu se ženská těla snesla,
cos jako děs a naděje v tmě tančilo jich zraků,
těch zraků, které spatřeny nám vyrazily vesla.
Po jejich vlasu vlajícím jsme ruce rozepjali,
zdál živý se nám v loktech a sváděl jako slova,
a jejich pleť nás pomátla a zrak jich modrý z dáli
teď, ohněm posedlý, plál do fialova.
Pak, zoufalí, ta těla i oči gazellí
jsme jednu po druhé, v hloub, do vln házeli.
Teď, dobrodružné duše, jsme smutni vítězstvími
a pak, jak echo mrtvých, hlas jejich z vod se sklání
jsme vášní sklamáni, jsme srdci nevěrnými
a rvát se se smrtí jsme z nudy odhodláni.
Už o vulgárním štěstí jsme snít si zakázali
a víme: teskná marnost je Myšlenka i ženy.
Jen ptáme se: ten vítr k bouři snad už vál-li?
A ve své nudě bez konce chcem’ mrvit nadějemi.