Šla střevíčkem vysokým po srdci mém,
šla s písničkou na rtech, smavá a žhoucí.
Byl chladný a nevlídný, zimní to den,
kraj mlčky na mne zřel, mroucí.
I řeklo mé srdce: „Ty, smavá jež jdeš,
což nevidíš, krví že stoupáš?
Že každý tvůj postoj a každý krok též
mne bolí, jak okovy mdlou páž?“
Ale když v daleký zmizela skryt,
řeklo mé srdce: „Vrať se!
Je trýzeň být s tebou, však bez tebe být –
nelze!“