Za osamělých večerů,
kdy strom je tich a lampy dýší,
za osamělých večerů
tvé srdce jako pták se stiší,
a v klidu, v míru, v tichu tom
ti čehos pojednou je líto.
Jak na dně hlubin skrytý zvon
v tvé duše večer vyzvání to:
„Žils umění... Proč nyní tvář
vlastního stavíš od života?
Proč poražen si připadáš,
ač bil se’s: duch, a padla hmota?
Proč ty, jenž samoten chtěls být,
dnes nemáš vroucnějšího přání,
než aby jedné lampy svit
tvých i tvé milé dotk se skrání?“