Rci, Cizinko, s jak tajemného břehu
je kouzlo tvé,
že na ráz vše, mou hořkost i mou něhu,
sny marnivé,
vše, mužský cit čím trpěl i čím strádal
po roků řad,
jsi smířila, a – div to! – že mi nadál
lze milovat?
Snad že tvá vlast, kde slavičí zpěv z růží
se tetelí,
kde lásky tvář se usmívajíc úží
v dýk čepeli?
Snad že jsem shléd jas údů bezúhonných,
jež tísnil kment?
Že z polibků jsem tvých, jak mošus vonných,
pil Orient?
Čí že tvůj zrak o tolik svůdněj nyje
než našich žen,
oč noci lesk, než u nás, zářnější je
tvým nad městem?