Že srdce mé je hrob kdes u zdi chladné,
já myslil, mdlý;
že v podzim naň čas od času jen spadne
list uvadlý.
Na krypty dně tak těžko, těžko spí se!
Ni šept, ni van!
Jen cypřiš, stín svůj s tichem noci míse,
mne hlídá sám.
A přišlas ty. Pleť jihem sálá žhavě,
zrak divný jas.
Tvých kroků šum jak ozval se kol v trávě,
já ožil zas.