Když soumrakem jarního dne
nad údolím rozsápe se hrom,
když z mraku v mrak
jako plamenný kyj
blesk jde z ruky v ruku –
nechť sesinaví má okna,
nechť strom se sklání a úpí,
tvé necítím vlády,
tvé neslyším písně,
ó Bože!
Kde první Člověk,
na svých opičích nohou
vrátký dotud,
jiskře, vbodnuté s nebes
v škubající se zemi,
božímu kopí, se klaněl –
dnešní člověk,
neohroženě krásný,
pevných ramen,
pyšného zraku,
bez bázně do oblak sáhl
a shledal
tvrdou zákonnost fata.
Když však,
odvěkou výhní rudý,
přijdeš k mé duši
a jako ohromný kovář
dmýcháš v mé nitro,
anebo, krutý, se založenýma rukama
hledíš v můj zoufalý chlad –
zde, ó Bože,
zde vím, že z dlaní tvých beru
život či smrt.