Já mním, že stavím chrám, chrám z mramoru a sloni,
do výše letící stem věží, růžic, fial,
tak skvělý, samý jas, jak od slunce by přijal
vše zlato, které tryská z podkov jeho koní.
Tam před oltářem, na němž myrrha nebes voní,
své touhy rozevřít chci sličný kancionál,
pět žití slastný bol, pět chválu dni, byť skonal
v červánku, z něhož krev se moje vlastní roní.
Když nejpevněji zdá se všechno postaveno,
Pták-Chandra zakrouží tu náhle, neb, ó Ženo,
lstný motýl polibku mi tvého slétne na ret,
a padá věž i loď, sloup za sloupem se kácí,
tříšť smutná rozvalin, co roků bylo prací.
Je z mramoru můj chrám či pouhý domek z karet?