Po duších měkých, srdcích oklamaných,
že zatoužil jsem při západu slunce?
O ne, já miloval vždy rozjiskřenou krásu.
Jest podzimních zpěv hvězd vychvěný kytarami,
o utonulých láskách jich písně nocí šumí.
V ty chvíle líce něžných očí blednou
a pláčou v zrcadla své smutky z magnesia.
Za nocí takových mi broskve přinesete,
na nichž chci vycítiti chvění vašich prstů
a vůni vašich vlasů v svou duši nadýchati.
Jsouť v lesích mýtiny již pro vás uchystány...
Až za svítání snad ustane symfonie,
která zní láskyplně ze srdcí mladých laní.