Bledý ty chodče, jemuž sen
ve smutném zraku žhne,
kterak že sílu máš den co den
vracet se v obydlí své?
Den jako den a po roce rok
v teskném svém pokoji bdít,
odkud ti ženský nejde vstříc krok,
ni krbu nezáří svit?
Vracím se s kletbou, jako bych byl
všech lidí nejnešťastnější.
Samota-Kočka sedne mi v týl,
předouc mne ukonejší;
a byť z pod drápků tryskla má krev,
začíná v lampě světlem to kvésti:
nejsem už sám, kol sterý je zjev,
v žilách mi proudí rytmus a zpěv,
umělce žiji bolestné štěstí.