Své dítě položila pod keř hlohu,
kde chladivý stín padal v jeho líčko,
pak vzala srp, šla spěšně na políčko,
kde obilí se žalo. „Kéž jen mohu
si za chvilku vždy odskočiti k němu,
co dělá asi!“ šeptala si v stesku
a zbožně vzhlédla k nebi blankytnému,
kde sluníčko se smálo v zářném lesku.
A dvanácte již srpů do obilí
se zvučně dalo, padly plné klasy
a zasténaly mrouce. – Ó jak milý
jest úkol váš! A skon váš plný krásy!
Tak zemřít’, aby jiní mohli žíti,
a smrtí plnit’ největší svůj úkol! –
Hle, jak se hospodáři oko nítí,
jak blažen hledí na svá pole vůkol!
„Dík, pane bože! Stodolička bude
zas plna letos! Nu, i pro ty chudé
víc nechám klasů ležet’.“ Malé robě
tam pod mezí si tleská ručinkama,
jež z peřinek si vyprostilo obě,
a časem žvatlá tiše: „Mama, mama!“
Teď motýl usedl si na nos malý,
a dítě strachem nehýbe se ani,
by neulétl. Ještě nezakalí
mu štěstí vědomí ni tíha nouze,
co matka zatím v bolném přemítání
si přeje míti aspoň kousek půdy
a k tomu dvě neb jednu kravku pouze,
a žehře na svůj úděl skrovný, chudý...