Již chladný vítr serval stromům listí;
tak smutně trčí k nebi větve holé,
a haluzemi vichřice ston svistí!
jsou pusty louky, zahrady i pole,
zima se blíží.
Pták opustil své hnízdo, pouze vrána
se zmítá nad krajinou s děsným skřekem,
a duše má je těžce zadumána,
jak smrt by skuhrala to nad člověkem:
„Zima se blíží!“
Sníh zvolna padá na doškovou chatu,
kde lidé bázní před zimou se třesou,
a z lesa stařec se svou ženou v chvatu
si otep dříví na zahřátí nesou.
Zima se blíží...
A žebrák stanul proti svému bratu:
„Kam půjdeme my spolu v zimním čase?
kde najdeme my šat a teplou chatu?“
– „Co budem jísti?“ onen praví zase.
„Zima se blíží.“
Ach, blíží se, blíží! – Plný žele
se chuďas chví, čtu úzkosť v líci bledém. –
Vy soucitní, co máte srdce vřelé,
je chraňte, ať vám neobroste ledem –
zima se blíží!