Šel žebrák se svým synem mezi lány,
kde řady žita byly posekány.
„Mám, tatínku, hlad!“ zalkal hošík zticha.
„Dej mi kus chleba,“ úpěnlivě prosí.
A otec trpí se synem a vzdýchá:
„Až budem’ v městě, vyžebráme cosi.“
– „Proč my jen stále žebráme, proč jiní
dost mají všeho? – Proč my jenom v síni
a za dveřmi se doprošovat’ máme,
kde naděj v almužnu nás často zklame?!
Proč nežneme my nikdy, řekněte mi.“ –
„My nejnižší jsme, hochu, mezi všemi.
Až žito svezou, sesbíráme klasy,
ty naše jsou.“ Však hoch se znova hlásí:
– „Jsou stromy plny ovoce, jež zraje,
jsou plny stromů, kudy jdeme, kraje;
to ovoce též není pro nás chudé?“ –
„Nám v podzim paběrek snad skrovný zbude.“
– „A víš, jak v zimě ve světnici chladné
my vždycky mrznem? A kam dech náš padne,
tam jíní tvoří se. A v božím lese
je dříví dosti. – Proč se chuďas třese,
když pro kmen zajde si, jak šel by krásti?“ –
„Ach, pro nás, hochu, v lese jest jen chrastí!“
– „A proč to vše?“ – A otec vzpjav se trochu
mu šepce: „Tiše! Tam jde četník, hochu!“