Mám rád ten čas, kdy žloutnou žita v kraji
a plný klas se tíhou k zemi sklání,
kdy sedlák rozhlíží se po svém panství
a potěšen zří boží požehnání,
a pak se vrací – čelo vyjasněno:
„Jsou zrna tvrda. Zítra začnem’, ženo!“
Jsou krásná jitra v čas ten, plná ruchu...
To člověk vstává s nadějí a klidem,
když slyší tepot kos a znění srpů,
ten hovor, rozpředší se mezi lidem,
jenž vhodné místo, kde by začal, hledá,
až končí vše hlas: „Jmenem Páně, teda!“
Všem planou zraky, bohatým i chudým,
stesk utichá a naděje se šíří,
že bude hojná úroda, jež bídu
i hlad a utrpení chudých smíří – –
kde ticho bylo dřív a mrtvá tíseň,
tam jásot zaznívá a smích a píseň.
Rád bloudím v čas ten na požatých polích,
když teplá noc se snese do krajiny,
když vlhká vůně žita vstoupá vzhůru
a přes pole a stráně táhnou stíny
a ve vsi všecko spí... Tu vidím pouze,
jak konec je vší bídy a vší nouze.