Keř růží pod okny kvet’ v podletí,
v něm hnízdo měla mladá pěnkava,
jež ozvala se vždycky pozdravem,
když ráno vzplála rudá záplava.
Zpěv ten mne budil vždycky ze snění
a vítal mne tak mile k životu,
že hruď má byla plna paprskův
a mladé srdce plno jásotu.
Vstříc nebi nesl jsem svou modlitbu
a nadšen dal se potom do práce,
a v duši mou jak rosa padaly
ty tóny zpěvů v naší zahrádce.
Má duše byla plna světla, snův...
Zpěv ptačí ve hrudi mi stále zněl
a růží keř mi kvetl ve srdci.
Já volal: „Nevím, bože, co je žel!“
Však přišla jeseň. Růže v zahrádce
již dávno odkvetla, dech ledový
mi zahnal ptáče k jihu daleko...
Tak smutno bylo v tom mém podkroví.
Tak smutno bylo, z rána pozdravem
když nevzněl mi ten sladký ptačí hlas,
když jednou okénkem jsem vyhlédl
a spatřil bílý kraj a cítil mráz!
Hruď má se divným steskem sevřela,
a ret můj šeptal v bolném záchvěvu:
„Můj bože, jak tu budu moci žít’
tak sám a sám, bez růží, bez zpěvu!“