Když v krajinu se vznáší večer snivý
a mlha halí město, lesy, nivy,
rád zajdu v park si tichý, poëtický.
Má duše zadumá se těžce vždycky,
když u mohyly básníkovy stanu,
již kryje zvolna mechu šedý háv,
a vidím, maje litostí hruď zdránu,
jak lhostejně kol spěje všední dav!
Ty’s, básníku, dal srdce svoje lidu
a svému národu byl’s hvězdou vůdčí,
ty’s mírnil výkřiky a hlad a bídu,
a nikdo nad tebe přec nebyl chudší!
Sám zapomenuv sebe, lásky plamen
jsi vznítil ve své duši vznešené,
však lidé, jejichž srdce byla kámen,
sem dali ti zas jen kus kamene!
A myšlénky tvé velké, obětavé
teď v plísni lhostejnosti práchnivějí –
lid otupělým je k tvé lásce žhavé,
jak často jsi ho zíral v beznaději!
Co’s trpěl, oddán práci celé žití,
co slz tvé oči snivé vylily,
to nikdo, nikdo asi nepocítí
z těch, kteří kráčí kol tvé mohyly!...
Však přece! Z davu, který tebe nezná
a všedně mluví o památce tvojí,
se někdo přece vnoří v říši hvězdna
a pokochá se ve kastalském zdroji,
kde’s hvězdy vznítil, odkud ssál jsi krásu –
a marný bude proti němu vztek,
on bude slavit’ nad peřejí času
přec triumf lásky, práce, myšlének!