Na jaře vzkvetly v zahradě
tři krásné, vonné růžičky,
a rostly z jedné větvice
tak jako rodné sestřičky.
Kdys’ na večer, když západ plál,
tam přišel jinoch s děvicí,
a ona jednu růžičku
mu dala s tváří zářící.
Tu jemu oko zasvitlo,
i strh’ ji k hrudi blažené,
rty líbal, čílko, líce, vlas,
a tonul v slasti bezjmenné. –
Tu druhou růži jiný dal
své milence, když odcházel,
a hluboký a těžký ston
jej s požehnáním provázel.
Poslední dívka utrhla,
a zlíbavši ji převřele
ji darovala miláčku,
jenž táhl na nepřítele.
On pak, když raněn s koně kles’
a svět se před ním zavíral,
ji tiskl vroucně na srdce
a blažen v dáli umíral...
Tou růží – láska! – stejná povždycky,
těm působí slasť, těm bol nadlidský.
A někdy vítězné je znamení
a jindy ku věčnému trápení.
Těm hoře činí, těm ráj otvírá,
v ní člověk žije rád i umírá.