Tak mnohou chvíli jste mi zpříjemníli,
když večer znaven domů jsem se vracel,
a znova dodávali jste mně síly,
když hrad mých snů a nadějí se kácel!
Byl božský okamžik, když v noční tiši
jsem vašimi se kochal myšlénkami,
když básnickou jste vodili mne říší...
Vše ticho kolem, a my byli sami.
Jak často nad mnohou jsem dumal slokou
a vpíjel slova pravdy, krásy, citu,
a zřel k vám, jako nocí přehlubokou
my zříme ke hvězd básnickému svitu!
Tu zapomněl jsem, co je venku bolů,
co bídy, nesnází a resignace,
co potřebí je bídným apoštolů,
a Messiášů kolik čeká práce!
A zapomněl jsem, že jsem hoch jen bludný,
jenž v chladné zemi stojí bez kořenů,
jejž mámí bludičky svit krásný, svůdný,
a jehož hruď je plna snův a stenů!
Ó buďte požehnány, drahé hlavy,
jež zářily jste, když tma byla vůkol,
a daly zapomníti úpal žhavý
a před zrak stavěly mi svatý úkol!