Sníh v drobných vločkách padá k zemi zvolna,
tma v kraj se snáší tiše... Všecko spěchá
v dům rodinný a já – ó chvíle bolná! –
já nevím, co to otcovská je střecha,
já jsem tak sám!
Již od mladosti bloudím po cizině,
mně otec zemřel, pak jsem pozbyl matky...
Výš k hvězdám toužil jsem a zmíral v špíně
a nepoznal, co úsměv lásky sladký;
byl jsem vždy sám...
Ó aspoň v tuto chvíli svatou, milou,
bych někoho rád tiskl ke své hrudi
a líbal modré oči, ručku bílou –
vždyť, bože, samota tak srdce studí,
a já jsem sám!
A ještě více duši moji dere,
a ještě větší balván hruď mou tlačí,
že bolestí mou trpí srdce steré,
že více je těch, kteří dneska pláčí,
že nejsem sám,
že na ulici ve mraze a sněhu
snad právě bloudí děti opuštěné,
jež nepoznaly lásku, teplo, něhu,
a darmo hledí v nebe zamlžené
tak, jak já sám!