Já v jaře žití dal jsem výhost světu,
chlad spálil záhy lupeny mé mladé,
já hleděl kolem, pusto bylo všade,
má peruť slába k nadšenému vzletu.
A nyní, plný úzkosti a vznětu,
ach, cítím, jak se láska v srdce krade.
Buď milosrdným, podjesenní chlade,
a nespal pozdního mi lásky květu!
Jsem strůmek mladý na neplodné skále,
jenž z jara vadna za pozdního léta
přec’ vyžene květ jeden nenadále.
Však sotva vzkvete, bázeň již ho jímá,
že zastihne ho brzy jeseň kletá,
že jeho jediný květ sžehne zima...