Teskno doma, smutek v duši padá,
hruď je stísněna a dech se krátí.
Ven, ó ven vzleť, duše moje mladá,
vidět lesy, lučiny a lada –
Doma zoufalosť mi duši chvátí!...
Proč jsem vyšel? Všude chlad a hroby,
žluté listí padá zvolna dolů...
zvadly květy, jara čarné zdoby,
ve přírodě smrt si stánek robí.
Vzdej se, duše, vzdej se svému bolu! –
Proč jsem žíti chtěl? Proč ze zátiší,
kde mne matka líbala, jsem spěchal,
abych ke rtům přihnul žití číši,
viděl květy, povznesl se k výši?
Ach, své illuse jsem doma nechal!
Nazpět! Domů! Do náručí matce!
Zde chlad a mráz, zde smrt si lůžko stele.
Oklamal mne v tužbách život – zrádce. –
K matce! K ní, k ní! Tam se žije sladce,
její srdce vždycky je tak vřelé!