PLAMEN.

Kdys večer ouvozem jsem kráčel domů, stesk vánku naslouchal a píseň stromů, a duše moje snivá, unylá, přes holá pole bloudila.

V tom na mezi kdes’ vzplanul oheň malý; snad děti se tam odpoledne hřály, shas’ oheň, jiskra jedna zbyla jen, a z té byl plamen roznícen.

A rostl, praskal, šlehal slabě kolem a pomalu se šířil pustým polem – jak malá hvězda v nebes výšině, tak zářil v tiché krajině.

Teď šlehl víc, teď zhas’, teď vzplanul zase a svítil tiše v třepotavém jase. Žár, světlo a ruch! – Symbol života! – A kolem byla temnota...

V tom vichr divý pojednou se zvíří, a vyje, rozmetává žhavé pýří, a jiskry letí výše do vzduchu a umírají bez ruchu.

To nastal boj! – Ten malý, tichý plamen pjal kolem na sta třepotavých ramen a dlouho bránil se až k údivu a hledal sobě výživu!

Tu přišel déšť, jenž chladně v oheň kanul... Žár vyšlehl, pak shas’ a znova vzplanul a dohořel a přece vzplanul zas – šleh’ ještě jedenkrát a – shas’!

Tma! – Mladá duše má, ty snivé dítě! I v tobě plál žár jitra na úsvitě, byl plný záře, vroucí veleby, jak boží hvězda na nebi!

Tma byla pak a vichr bouřil stále, však ty’s přec neuhasl, ideále; ač padly v žár tvůj chladné krůpěje, ty’s planul dál, pln naděje!...

Je pravda, na tisíce mladých žárů již padlo v kořisť vichru, chladu, zmaru! jak oheň onen v bouře přívale, tak bránily se zoufale.

Však zápal můj – ten musí planouť, musí, jej žádná všednosť, bohdá, neudusí, a kdyby shasnout měl ten svatý plam, můj bože, raděj’ zhynu sám!