MUZIKANT.

Tak náhle rozlétla se ta zvěsť po vesnici, že zemřel muzikant, jejž každý dobře znal; měl ještě po smrti své housle ve pravici, když brali mu je, vzdechly – to on zasténal.

Byl všechněm, co ho znali, milý, zvláště dětem. Byl stařičký už – nevím, kolik čítal let, však hlava prokvétala stříbrným mu květem, a brada jeho byla jeden bílý květ.

Byl sirota to, matky svojí neznal ani, a otec jeho – nu, nač o tom vyprávět’? Byl jeden z těch, jichž lidé šťastnější se straní, byl jeden z těch, již přišli pouze k bolu v svět.

My „svým“ ho zvali. Od chaty šel k chatě časem a na své skřípky smutné, nyvé písně hrál, též přizvukoval k tomu někdy slabým hlasem, a dostav almužnu šel volným krokem dál.

A zástup dětí – radosť plála v každém líčku – šel za ním bez únavy celou vesnicí; když obešel vše chaty: „Zahrejte nám, strýčku!“ vždy děti prosily ho s tváří zářící.

On zahrál jim vždy píseň, nejkrásnější asi, že srdéčka se chvěla v hrudi dětí těch, a sám měl při tom slzou porosené řasy. Když dohrál, setřel slzu, usmál se a vzdech’.

Pak dlouho nebylo ho zříti po okolí – – Až včera náhle o něm přišla smutná zvěst, že leží bezduch na souvrati mezi poli; tam vzkřísili ho stěží, dnes již mrtev jest!...

„Náš muzikant už zemřel!“ letí po vesnici; vždyť každému byl milý, každý měl ho rád, a děti, co jsou větší, slzu mají v líci a vespolek se ptají: „Kdo nám bude hrát’?“