Vím, řekne mnohý: „Smutná jeho píseň!
Jej zoufalosť snad sklála předčasná,
že všude vidí tmu a krve tříseň...
Vším vinna jest as láska nešťastná!“
A jiný zase: „Jeho duše tmavá
jest jako pustá chodba klášterní;
je mystik to.“ – A kritika dí zdravá:
„Toť choré dítě doby moderní.“
Však nikdo netuší, jak záhy padla
mi slza mladých snů mých do kvítí,
a nedůvěra do srdce se vkradla,
že musil jsem, co pěju, prožíti!
Já nelkám po spůsobu pessimisty,
jenž oklamán byl v touze vášnivé
a rozerván zří všude žluté listy –
čím pláči já, to vše je pravdivé!
Tím trpí žebrák, nahý v noci tmavé
když smutně bloudí temnou ulicí,
tím trpí sirotek, jenž v touze žhavé
si vzpomíná na matku – světici,
tím trpí dítě, které boso, v hladu
zří smutně na paláce nádherné,
tím úpí muž, jenž v zimním, mrazném chladu
se vzpírá marně bídě příšerné...
Já nečekal jsem mnoha v žití květů,
já neměl utopických illusí
a nehledal jsem vidin v zbožném vznětu –
já životu zřel ve tvář bez hrůzy
a přál si jen, bych přece aspoň jednou
měl, co bych jedl, tichý pokojík...
Však doba ta je dosud nedohlednou,
a beznadějný je mé prosby vzlyk.
Já jako na sta jiných bez soucitu
se budu vléci žitím k hrobu snad
a s němou prosbou zírat’ ku blankytu
a trpět mráz a samotu a hlad!