Má matka píše mi, že trpí hladem,
že zima rychlým kročejem se blíží,
že děsná starosť o pokrm ji tíží
a v temném sklepení že zmírá chladem...
Vzdech její stále zní mi v srdci mladém,
stín matčin stále v patách se mi plíží,
a já jsem pták, jenž tepe v stěnu mříží
a dolů klesá vždycky srázným pádem!
Ji slyšet’ plakat’ a sám býti bídný,
sám potácet’ se únavou a mdlobou
a žebrati o chléb a pohled vlídný!
Je lépe býti chudým nádenníkem,
jenž nosí matce večerní vždy dobou
chléb černý a je šťasten její díkem!