Zas v duchu vidím chatu tichou, smavou,
jež stála v lese na květnaté mýtině,
kde bloudíval jsem často nocí tmavou
a poslouchal zpěv ptáků v lesní tišině.
Kraj tonul ve měsíčním snivém lesku,
já rukou tišil srdce svého záchvěvy
a čekal, plný naděje a stesku,
až duše drahá ve dveřích se objeví...
A nepřál jsem si tenkráte nic více
než chýži onu v poëtickém zátiší,
zpěv ptáků, zdravou vůni pryskyřice
a dívku onu, srdci mému nejbližší.
Již v duchu viděl jsem, jak za večera
se spolu oknem díváme v les zatmělý,
a duše naše z mlhavého šera
tam vzhůru ku zářícím hvězdám letěly.
„Je skromné moje přání. Splň je, Pane!“
tak v modlitbě jsem vzdýchal pobožné,
a pozděj’ teprv srdce oklamané
poznalo, že mé přání nemožné,
že všeho spíše dosáhne duch lidský,
jenž zmítá se jak hnaná vlna příboje
a bojovati musí vždycky, vždycky,
než několik těch chvílek štěstí, pokoje!...