IDYLLA.

Jsem eremitou; mám svůj malý pokoj, kde klidně trávím žití prosté chvíle, čtu, kouřím cigaretu, píšu básně neb hledím v kraj, jenž zří tak idyllicky.

Mám zahrádku též, lilie v ní, růže; tam trávívám vždy poëtický večer. Můj život klidný jest jak jarní večer; v své svatyňce mám mír a sladký pokoj,

na stolku vása stojí a v ní růže... Ó věru, krásnější já neznám chvíle než doma sedět’, kde tak idyllicky, číst’ Musseta neb psáti drobné básně.

Jak dýmu obláčky jsou sloky básně. Já cigaretu zapálím si večer; co její dým se vlní idyllicky a stínem mlhy plní tichý pokoj,

já píšu verše, zapomním té chvíle vše, básním, časem voním k lístku růže. Šer, světlo, knihy, básně, sny a růže! Toť život můj, tak stejný jak verš básně,

jenž znova navrací se každé chvíle. Jsem melancholikem sic trochu večer, však krutý bol mi neruší můj pokoj a nemračí můj život idyllický.

Když slunce z jitra vchází idyllicky, sny zaplaším, jdu v zahrádku, kde růže tak libě voní, když spí všude pokoj, a všecky vzdechy přírody jsou básně.

Tak čekám, života až přijde večer, až zastihne mou duši smrti chvíle. Já neděsím se oné velké chvíle, vždyť v hrobě život též tak idyllický;

snad ke mně přilétne pták v šumný večer, snad někdo nasází mi na hrob růže, snad přítel vzpomene, čta moje básně, a žádný výkřik nezkalí můj pokoj.

Chci míti pokoj hlavně každé chvíle; mně stačí básně, úsměv idyllický, svit slunka, růže, slavíčí zpěv večer.