Když nudná lidská společnosť mne znaví,
a na město se snáší vlahý šer,
rád z temných ulic těch, z té všední vřavy,
se dívám na oblohu v podvečer,
na hvězdy, jež se jako slzy chvějí,
na něž jsme zřeli doma nastokrát...
Tu bývá mi vždy, drahá, nejsmutněji,
tu slyším tebe tiše vzdýchat, lkát,
tu vidím tě, jak také k nebes báni
hled zdviháš z vřavy lidí netečné,
jak na ty hvězdy hledíš v tichém štkaní...
To nebe pouze je nám společné,
ty hvězdy, které vidí naše slze,
ten vánek, který vzdechy roznese,
jenž šepotá k nám ve večerní mlze,
ta luna, stříbrně jež chvěje se.
Ten měsíc vídával nás na procházce,
ten vánek ovíval nám kadeře,
a ve hvězdách bůh žehnal naší lásce,
a my zas k hvězdám zřeli v důvěře!
Vše ostatní nám bylo, drahá, vzato,
a obklopil nás život neznámý,
a proto v dáli zde mi nejvíc svato
to světlé nebe s lunou, hvězdami.