Mám horské lesy rád, jež pryskyřicí voní
a velkolepě dýší hymnou tajemnou,
kde sosen stinná klenba sluneční žár cloní,
a ševel, šum a ptačí zpěv zní nade mnou!
Mám rád ta stinná zátiší, ty tajné stezky,
kde světlý paprsek se zadumčivě chví,
kam nosí samotář své myšlénky a stesky,
a šťastní milenci svá sladká tajemství.
Však vyhýbám se oné cestě, kudy chudí
jdou smutně do lesa si sbírat’ topiva;
ty zraky jejich zasmušilé v srdci studí,
a tvář jich je tak bleda a tak truchliva!...
Tu žehnám horským lesům, že jim dají dříví,
a pasekám, že dětem dají maliny,
za zdravý lesní vzduch i ptačí hlahol tklivý,
jenž dá jim zapomnít’ na úděl chudiny.
Tak nerad vždy se s vámi loučím, horské lesy,
když mám se do pochmurných ulic ubírat’,
ty skrýše opustit a stezky, skalné tesy
a zřít’ kol sebe poësii umírat’!