Černé vy oči, hledíte z dáli
modlitbou tichou šepotů temných,
tajemstvím velkým. Závoj řas jemných
zvedly jste vzhůru – a lásky plny,
dvě spadlé hvězdy do zřídla krásy,
zjevily vás ty andělské řasy,
jako když měsíc postříbří vlny,
a vítr šumný po nich se valí.
Černé vy oči, zážehem tmavým,
jako když ocel vryje se v křišťál,
a na sta jisker jak tónů z píšťal
vysrší náhle zátřpytem žhavým;
hudbou, jež v ráji původ svůj tuší,
k mojí se luzně skláníte duši,
že se mi mlčky hlava níž skládá,
jako když zdřímnou v červánku lesy,
na křoví ptáci loutny si věsí,
a hvězdná noc v zem velebně padá.
A s vámi trilky perlistým smíchem
přes bílé zoubky vlnkou se řítí,
jakoby perly padaly sítí
a pěly zlaté pšenice stonky,
jakoby tenké, stříbrné zvonky
s fujarou táhlou zahrály tichem –
že člověk schvácen radostí výskne,
jako když lesklý vodojem trýskne.
Však vám též nitro slastí se zvedá,
tou čistou tužbou, která jen znívá
bytostem dětským a duším krásným
a která blaha paprskem jasným
lemuje čela spanilá, snivá,
hrdličkou sněžnou ku srdci sedá
a křídlem lásky živůtek zhřívá,
tajemně vrká a cosi roní,
od čeho níž se hlavička kloní,
a vrkoč splývá havraních vlasů
a rosa skrápí hedbávnou řasu...