Zavírám dvéře k ráji samoty,
jejž s pracným úsilím, pln trampoty
jsem zbudoval si v půdě urputné,
tak drsně nepřejné a lakotné.
Ne srdce stavělo jej, bohužel,
ač plány sdělalo, že krasších zřel
bys sotva, sotva v širém světě kdes,
by tolik lásky byl kdo do nich vnes.
Viděl jsem alpský údol – lavinou
byl zanesen a pokryt skalinou;
statisíc květů, slibných zárodků,
tam ke mně vzdychalo zpod náhrobků.
Tenkráte v ráz oživla hodinka –
„Dost, dost již toho! Nač ta vzpomínka?“
se podrážděný bouří ve mně hlas.
Ba dost – – Čas vzpamatovati se, čas!
Víš, že je třeba let, než v lavině
se ujme keř a kvítek v skalině....
Zničené plány převzal hrdý duch
a stavěl sám, ač v užší půdy pruh.
Ba v hodně úzký pruh, však vysoko,
skad možno zírat hodně hluboko
i v roklin tmu, v jas štítů, dolin smích,
an vůkol vzduch pln jisker je a tich.
Tam vystavěl si stan, jejž rájem mít
si přál, a s rozhledem, jak horský štít
jej skýtává. Tam snes vší krásy sklad,
jak sám jen moh; však vnes i výšin chlad.
A bývají tam hosté věků všech,
a nejvzácnější, se mnou při hodech;
utírám prach jim, k nohám přisedám,
v síň velkých duší jejich nahlédám.
A s nimi nemocný tam sedává,
řeč bohatýrů žízniv slouchává;
to srdce mé, jež nenasyceno –
„Dost, dost!“ – – Ba dost, ba dost již řečeno.
Zavírám dvéře k ráji samoty,
však zavřít nelze. Přes mé klopoty
van žití dýchá do samoty mé,
jsouť okna má i dvéře nepřiléhavé.