V ošumělém velkém křesle stařičká Zem stříbrovlasá podřimuje, vzpomíná si na ty staré zlaté časy.
Zapáliv si čerstvý doutník u okna já mlčky stojím, pokuřuji, dumám v tichu: „Jaký život! K zlosti, k smíchu!“
Pozvedla se stařičká Zem: „I mlč!“ praví, „hloupý kluku! Ty už budeš sobě stýskať! Zadupej si, začni výskať!
Když já byla mladá holka, jaro kvetlo, ptáci pěli, tančila jsem, co jen chvilka, hrála ve mně každá žilka.
A to vaše pokolení churavci jsou mladí, směšní; s žitím sobě neví rady, vzdychá to jen, svírá brady.
Milý bože! Mladí hoši, svět jest jejich, děvčat plno, jen to kvete, jen to září – oheň už já cítím v tváři!“
–„Lehko je ti, stará matko, lehko, pravím, radiť skočnou: tobě se už jaro smálo, květem smálo, douzrálo.
A já stojím – topol mladý, větve vše mi olámali, vichrů van jen sluch můj loví – ptej se matky, ta ti poví!
Do kolébky mojí chudé hvězdy plály – slzy matky, učíce mou duši smavou bolestí se svíjeť dravou,
Zlaté hvězdy, zlatá jab’ka chtěla dáť mi matička má, ořech tvrdý však jen měla, v němž se lidská bída tměla.
A já rozloup’ ořech tvrdý, aj, tu z něho vyskočila–“ „Dosť už, hochu – věřím ráda,“ stařičká Zem v řeč mi vpadá.
„Mlč už, mlč už! Znám to také, také jsem já matkou byla: mnoho slastí, žalu více – “ zástěrkou si stírá líce.
„Nech té řeči! Přijde jaro, přijde radosť – mlč už, mlč už!“ zástěrkou si oči skryla, do křesla se uložila.
Siný blankyt vzal v tu chvíli obrovský z per sněžných vějíř, máť ovívá se vší strany, odháněje mušky – vrány.
Tvář ovívá staré matce, která klímá, snem se těší, a s ní moje srdce hne se – jaru oba těšíme se.
Cookies on Poetry Cove