Již vrby u řek v soumraku
a měsíc v růžném oblaku,
ten praví hledě větvemi:
„Sen snáší se již ku zemi,
jdi spat!“
Jdu nazpět starou alejí,
nade mnou větry zavějí
a praví mně, žes řekla jim,
má matičko, rtem třaslavým:
„Spi zdráv!“
Ó jaký to lék sílící,
když tesknou hlavu myslící
dech matčin vřele ovívá,
lehounce víčka zakrývá:
„Spi zdráv!“
Přes takou dálku dalekou
tu lásku cítiť odvěkou,
tu modlitbu a sny a vzdech,
co skrývají se ve slovech:
„Spi zdráv!“