Po nebeské louce,
pero na klobouce,
jede svatý Jiří,
tvář se ohněm pýří.
Na koníku vraném,
zlatě osedlaném,
do boje on jede,
nebes vojsko vede.
V čele sám on, skvělý,
s dvěma archanděly.
Z hořících jim tváří
tiché hvězdy září.
S praporečky kopí
po boku jim trčí.
Oni jedou, mlčí.
Rosa cestu kropí.
Maria tu Panna
potkala je zrána.
„Kam to jedeš, Jiří?“
– „V strany světa čtyři.
Drak se vylíh’ v Zemi,
horší než můj prvý,
roste lidskou krví.
Jdu naň s bratry všemi.“
„Počkej, milý Jiří,
minutky dvě, čtyři!“
A jde mezi kvítí,
co se z louky svítí.
„Tu máš i ti tvoji!
To vám rány zhojí.“
Za klobouček dává
Jiří kvítka smavá.
– „Jak je držím v ruce,
rozkvétá mi srdce.
Žehnej Bůh ti, milá,
holubičko bílá!“
Nebe zlatem hoří.
Pod ním v ranní zoři
svatý Jiří jede,
nebes vojsko vede.