U Těšína bubny bijou, bubny bijou, milý už se loučí s milou, vojsko táhne velkou silou.
Každý si tu „S bohem!“ dává, „S bohem!“ dává, s tatíčkem se rozžehnává, u vrat matka poplakává.
Jenom jeden spurně hledí, spurně hledí, na vraníku nehnut sedí, bez otázek, odpovědí.
U Těšína bubny bijou, bubny bijou, jako vlci k němu vyjou: „Kdepak ty máš svoji milou?“
Nad dědinou kostel s bání, kostel s bání, hledí jako v zadumání, a zelený hřbitov za ní.
Na ten hřbitov mysl běží, mysl běží, dva hroby tam s travou svěží, tatíček v nich s matkou leží.
Chaloupka jich už je pustá, už je pustá, z oken hledí tma jen hustá, mech na střeše povyrůstá.
Vedle domek samá růže, samá růže, a v něm děvče nad ty růže – kdož od lásky hojit může?
Zadíval se – ze vší duše, ze vší duše miloval ji slepě, hluše, jak miluje mladá duše.
Žala trávu u hřbitova, u hřbitova, zastavil se na dvě slova, každé v sobě věčnost chová.
U těch hrobů jako v ráji, jako v ráji, usedli si, bylo v máji, ručku vzal a přisahá jí.
U hrobů tam otce, matky, otce, matky, líbal ret jak hádě hladký, tenkrát byl on na smrt sladký.
Za Těšínem bubnů tluky, bubnů tluky, vojska táhnou dlouhé pluky, smíchy, klení, písní zvuky.
Podkovy jen pobřinkují, pobřinkují, jak ty trouby vytrubují, vojáci jak prozpěvují.
A jak táhnou, znenadála, znenadála bledý jezdec k němu cválá, ten, co mu svou lásku dala.
„Zanechal jsem děti v dáli, děti v dáli, na postýlce ještě spaly, chuďátka, víš, jsou tak maly.
Padnu-li já, Bože svatý, Bože svatý, urve-li mě boj ten klatý, ujmi se jich, bratře zlatý!“
Jak to slyšel, trhl ořem, trhl ořem kamarád ten němý hořem, jako trhá vichr mořem.
V očích jemu slzy stojí, slzy stojí, srdce puknout se mu strojí – „Sám-li přijdu, budou moji.“
Slunce pálí, bubny bijou, bubny bijou, vojsko táhne velkou silou, se šablenkou, věrnou milou.
Byla bitva. Strašná byla, strašná byla, pole krví zavlažila, lidským tělem pohnojila.
A tam doma dítky svěží, dítky svěží vyhlídat už tátu běží, a on s druhem v šachtě leží.
Cookies on Poetry Cove