V dál hvězdnatou, ni mráčkem obklopena,
vysoko nad zemí a přeskvělá
tak tiše luna pluje rozchvělá,
jak duše má, jež v smutek potopena
zas k radosti se vzpjala rozpělá,
jen v koutku kdes to tiká ještě, lká
jak slavík procitlý, jenž hned však umlká.
Tak ticho kol, jen ve vzduchu to blyští,
cos táhne nocí tou jak báje daleká –
to rána šťastného snad růžné příští?
I horstev hruď, divokých bouří doupě,
usnula přetvrdo, je mrtva, mníš,
a brzo červánek, dech lásky, nad ní uvidíš.
Sen pochýlil i bor, i klas, i poupě,
jen potok hrčí kdes, je píseňka to mladá,
a cítíš ve vzduchu, jak rosa padá.