Žár nebes sálal. Ve stínu jsme dleli a hověli si, božích darů syti, na dvoře čistém při okrouhlém stole. Před námi pažit vonného byl kvítí.
Po kávě chutnal doutník. Kouřili jsme a poslouchali, hostitel jak milý, stařičký pastor, Sládkoviče četl, a staré líce jak se rozohnily.
A paní pastorová k muži sedla a mlčky pletouc, tichounká tak, čistá – květ v album uschlý, jenž nepozbyl barvy – plést přestává, slov hlubší slyšíc místa.
Dvě krásné dcery tiše uklízely a uklidivše za stůl s námi sedly, pozorně slouchajíce věštná slova, a chvílemi zrak velký, třpytný zvedly.
O starší zvěděl jsem, že zasnoubena. Stál za ní on, k ní oči upíral, on, básník země své, jež porobena, a lidu, v porobě jenž umíral.
A u pastora kmeta syn též seděl, mladistvý theolog, tak přísný, vážný, a stará matka občas se zálibou svůj pohled k němu vznesla dobrý, strážný.
Dech vál, jak se slunce by láva tekla. Od svitů slunečních byl blankyt bílý, stál nepohnutě, přece však se zdálo, že s rozechvěním nad náš stůl se chýlí.
A pastor četl. Hlas se pružně vlní, tu chví se žalobou, tu bouří hněvem, a dumný zrak mu zanícením plane. Vše mlčí jako v chrámě, jato zpěvem.
On „Velký půst“ čte, líce jemu zbledly, hlas mocný div že neselže mu časem. On vráskovitou ruku zvedá k nebi a věštbu hlásá projiskřeným hlasem:
„Hotovi buďte, připraveni stále! Muk velkých přijde ještě Velký pátek zběsile vzkřiknou volnosti všech vrazi, a potom – ? Velkonoční slavte svátek!“
A hlas mu v hrdle vázne, muži mlčí, stařičká paní slzí, mne krev pálí, a krásné pastorovy dcery velkým zrakem se zahleděly do šedivé dáli.
Sní o budoucnu, o tom velkém svátku. Té starší snoubenec též v dálku zří. Sní o tom Velikém muk velkých pátku, zda po něm národy se pobratří.
A oba myslí na svůj vonný svátek, kdy šťastni z chrámu překročí svůj práh – přes bouřlivý muk velkých Velký pátek jim duše po jasných jdou výšinách.
Cookies on Poetry Cove