„Nemohu se modlit, Bože!“ před dřevěným krucifixem zaúpěla mladá Iněz, matka drobných dětí tří.
Její muž – ach, vrah a na smrt odsouzen. Tři drobní syni, nejstarší z nich, Fernandez to, chodí teprv do školy.
„Nemohu se ani modlit!“ vzdychla Iněz na smrt bledá, a co děti neviděly, vyšla z jizby jako stín.
Nechápali oba mladší, co se stalo; chápal to však Fernandez, než i těm mladším jaksi nijak nešla hra.
Věděl on: dnes, dnes tam v chrámě rozhodne se otcův osud; u Dřeva tam kříže v dómě rozhodne jej králová.
V madridském už dómě chmurném chmurný obřad vrcholí se; kardinál už kleká na zem Lignum crucis zulíbat.
Zpěv zní s kůru nitrorvoucí: basy, jak by zem se třásla, chlapecké v to hlásky čisté, jak by lkala nebesa.
Zní ten zpěv jak z jiných světů, ba jak by se jím ten svět náš měnil v lepší, laskavější, krásnější a čistší svět.
Ticho v chrámě hovořící, ticho duší plápolavé, zpěv jak vůně stoupá dómem – kardinál už zlíbal kříž.
Po něm líbat králová se zvedá s trůnu – v tom k ní vážně almužník jde, na talíři svitky černě svázané.
V nich jsou jména odsouzenců. „V nich též jméno tvého otce!“ Fernandez mní, chrám že volá; třese se jak osyka.
Neznám stojí v tlačenici, vidí, almužník už kleká: „Kterému z těch nešťastníků odpouští Váš Majestát?“
Dech se v chrámě všechněm zaťal. Přestal dýchat celý dóm – ó, Fernandez chtěl vzkřiknout cítě, že má hrdlo sevřeno.
On chtěl vzkřiknout, on chtěl úpět před tím lidstvem ke králové, o milost ji prositi chtěl, jako Boha prosil už.
„Nezabíjej!“ křičeti chtěl. „On-li zabil, odpusť jemu; byl tak dobrý, měl tak rád mne – nezabíjej!“ volat chtěl.
Ale nestih. Zděšen vidí: králová si tvář zakryla, na kolena padá k Dřevu, pláče, pláče hlasitě.
V dómě mrtvě zaněmělém slyšeti ten vzlykot její, trhající, škubající srdce její raněné.
Vzlykot, který prorval pouta přísných starých dvorních mravů a proniká tichem dómu jako nocí vodotrysk.
Či to matka procitla v ní? Či snad v duši v úkrytu kdes stará bolest pooživla, probudila lítost v ní?
Ruce tvář jí zakrývají, ale duše vidí jasně, jak ten kříž se před ní zvedá, roste klenbou do nebes.
Na tom kříži prosvítaje On tam visí, On tam visí; krev mu kape z rukou, z nohou, krev mu z boku vytéká.
Ještě duši nevypustil, ještě oči k nebi zvedl, „Odpusť jim,“ slyš, šeptá k Otci, „neb co činí, nevědí!“
A pak oči snížil k zemi, utkvěl na ní, na králové – rozlítla se brána srdce a králová štká a štká.
Nikdo neví, odkud pláč ten, ale v srdci každý cítí, za vzlykotu králové že chrámem jde cos divného,
jak by Bolest stará, těžká, podpírána Milostností, brala se jím z lože smutku. A králová štká a štká.
Štkajíc líbá Dřevo kříže, po svitcích pak sáhla chvatně: „Všem, všem, by i mně, mně hříšné, Bůh kdys milý odpustil!“
Před dřevěným krucifixem na zdi chudé jizby svojí leží Iněz jako mrtvá. Děti už si nehrají.
„Matko! Matko!“ Z dveří letí Fernandez k ní, kolem šíje uchopí ji křečovitě, slzy jen mu hrnou se.
„Co je? Co je?“ matka sípá. – „Já byl v chrámě!“ Fernandez dí, zrak mu jásá, rty se chvějí, líbá matce tvář i vlas.
„Já byl v chrámě!“ volá nadšen, líbá matce ústa, oči, líbá matce celou hlavu, „Maminko, ó, vstaň už, vstaň!“
Vstává matka vyjevena, šílenost jí z očí mizí, sklenné oči oživují, už v nich kmitla jiskřička.
Jak by mlhy prchaly v nich, jak by slunce vzcházelo v nich, divá radost v nich se šíří – chápe slova hochova.
„Děti!“ volá obrozena, tři hlavičky objímajíc, „děti, půjdem, půjdem zlíbat, zlíbat rány Kristovy!“
„Já je zlíbal –“ řekl tiše Fernandez a dodal vida v matčiných zas očích slzy: „Půjdu však i po druhé.“
Cookies on Poetry Cove